Mikuláš

Mžourám skrze smog do vycházejícího slunce a poslouchám uklidňující šum Matky Přírody, představovaný Jižní spojkou. Pod sebou domky s červenou a černou střechou. Některým se kouří z komína, tam uvnitř asi spalují své mrtvé rituálním způsobem pradávných zvyklostí. Anebo si jen někdo v tom luxusním bydle vzpomněl na dětství a teď si dojatě, se slzou na krajíčku, ohřívá trochu mléka ke snídani v otlučeném plecháčku. Vzpomíná, jak pobíhal s Karlem, Maruškou a tím klukem od sousedů, jehož jméno za ta léta zapomněl. Jak maminka uměla rybí pomazánku a jak to vonělo ve spíži. Ani si neuvědomuje, že to, co ho dojímá, a co neřekne nahlas, je atmosféra lásky, která jej v dětství obklopovala, hýčkala a chránila. Z nostalgie si teď třesoucí rukou staví plecháček na krbovou římsu z bílého italského mramoru.

Géniové svůj obzor, svůj horizont, vidí někde v nekonečné dáli, já koukám na zubatou hradbu nekonečné řady paneláků. Ó, jak tíživě romantické!

Šedivá a jednolitá vrstva mraků pomalu ukončuje sluneční seanci. Šourám se prázdným bytem pro župan v koupelně. Když jej sundavám z věšáku, předvede několik tanečních figur. Kdepak kamaráde, marná snaha, ty patříš jinam, místo slávy pod obřím lustrem vídeňské opery budeš semnou čumět z okna na paneláky. Ale co, třeba tě jednou vezmu k vodě, a až uvidíš tu krásu, to zrcadlení poklidné hladiny, zapomeneš na Vídeň i s jejími valčíky. Anebo ti ze zoufalství upadne rukáv. Nevím.

Župan je nějaký smutný, celý zelený. Špatný společník, ale aspoň hřeje.

Tohle všechno a ještě plno dalších blbostí se mi honí hlavou někde na pozadí, někde tam za Tebou. Je to zvláštní, myšlení je společným dílem miliard jednotlivých buněk, je to proces složitého systému. Tuhle jsem o tom čet, něco jako bio-chemicko-mechanické vysvětlení, jak to v hlavě chodí, resp. jak si věda myslí, že to chodí. Úžasné čtení o neuronech, synapsích a všech těch dalších sídel hříchu. Šlo o nějakou knížku o neurologii, která popisuje význam fysiologických pochodů mozku ve společenském kontextu. Opravdu úžasné, co všechno dnes víme. Problém je, že nemyslí mozek, nevidí oči, neslyší uši – myslím Já, vidíš Ty, slyší...třeba Smetana, a to ještě nikdo v žádné knížce nevysvětlil a já sám to taky nevím. Úžasné, opravdu úžasné.

Dnes večer bude chodit Mikuláš. Uvažuju, že bych Tě šel po setmění čertovsky postrašit a utrousit trochu uhlí před bytem pana S. No ale, možná máš doma hrůzy dost. Nebo by Ti moh z ruky vypadnout pomeranč od anděla. Nevědět je trýznivé, vědět kolikrát ještě víc.

Tak nic, opět se zahloubám do knih, jestli tam náhodou někdo z těch chytrých pánů neříká, co je to život.

Díky za přečtení. Snad Ti neupadnul rukáv...

5. XII 2009