Zdravím Tě Zachare,

ani nevíš, jak Ti závidím, sedě v klimatizovaném sice kanclu, zato bez dvanáctky im weitesten Sinne a bez možnosti kontemplace, pokud zrovna samovolně občas nezačnu kontemplovat nad zbytečností toho úřednického nesmyslu vyššího řádu, do kterého je většina našinců ve století, které si alespoň už nenalhává, že by bylo bůhvíjak racionální, zapletená. Tyhle struktury je potřeba ještě probádat, a to pokud možno nikoliv z nich samých, ale z původnějšího významového jejich zdroje. Ale to nechme našemu autorovi, už si na to beztak brousí kníry. Snad se mi ještě podaří utrhnout se z roboty do konce léta a popijeme u hausbótu. Už se těším na ty rezavé podzimní krušné lesy s bílou čepicí mraků, to je jak být v Dalího obraze...

Je to stejně zvláštní, jak se „normální“ domnívá „racionálně“ pojímat skutečnost a s jakým despektem se my dědici osvícenství s jeho ideou racionální výroby, racionálního zemědělství, průmyslu využívajícího vědu jako hlavní motor dějin a pokroku, díváme na minulé a jiné kultury a společenství. Poosvícenská představa světa jako newtonovské krabice naplněné tělesy je sama výsledkem od-božštění – to ale znamená, že sama má za svůj dějinný předpoklad významovou vrstvu, ve které božskost kosmu jakožto jeho všudypřítomný smysl, který v každém okamžiku byl přítomný, nebo spíš spolupřítomný v každém aktu dívání se kolem sebe, myšlení, zaměření na jakoukoliv činnost. Tenhle smysl vytvářel půdu, na které se Evropan pohyboval ve všem, co dělal. My jsme ovšem hrdí na to, že nevěříme ve „strašidla“ a nesedáme už na lep „flanďákům“. Ale je otázkou, jestli tenhle náš novověký „svět“ „objektů“, to jest předmětů, které svá veškerá určení nepřijímají zvnějšku, třeba od boha, ale ze subjektu samotného, z jeho měřitelských a plánovatelských kompetencí, není právě jenom pokračováním onoho světa strašidel. Tuhle genetickou souvislost ukázal už Hegel – „bůh“ je jenom vnější podobou ducha, která je již sice v jistém smyslu vnitřkem (totiž není ničím vnějšně smyslovým, nýbrž je ideální), ale ještě se přece jen jeví jako něco vnějšího vůči člověku, jako cizí mocnost, která stojí proti němu. Proti tomu novověký subjekt je již něčím, resp. někým autonomním, proti komu již žádná cizí mocnost nestojí, kdo je svým vlastním pánem, kdo neuznává jinou mocnost, než svůj vlastní rozum a úsudek. Jenže nejsme dnes, po nějakých 500 letech reformačního a raně novověkýho „budovatelskýho“ optimismu, zapletený do pavučin tohohle „vlastního rozumu“? Není „svět“, který tu vyrostl na ruinách toho vybydlenýho stvořenýho kosmu, svět provázanej politikou, právní, byrokratickou a vposledu ekonomickou „nutností“, daleko děsivějším výtvorem, než jakýkoliv středověký „strašidlo“? A jak je možný, že „autonomní rozum“ sám ze sebe vytváří něco, čemu sám přestává rozumět, v čem se neorientuje, co ho usměrňuje a vládne nad ním děsivějším způsobem než všichni bohové a veškerá magie dohromady?

No, já musím zase do procesu, ekonomická nutnost volá...

Ilja