Zdravím Tě Zachare!

dlouho jsem se neozval, v práci pořád řešíme jenom „produktivitu“, tzn. jak ze sebe samotných vyždímat ještě víc za míň peněz, aby těch pár manažerů a majitelů shráblo co největší zisky. To je poslední ontickej, viditelnej smysl tzv. „práce“ dnes. A co Ty? neumrznul jsi v boudě? I když zase na druhou stranu si říkám, že je lepší zima než aby ten Tvůj hausbót vzala voda a po letech od Tebe došel dopis odněkud z Helgolandu.

Já zase jednou podniknul ten útrpnej pokus vést „dialog“ o „politice“, při kterým většinou člověk zjistí, jak moc je „normální člověk“ zalitej do toho „normálního horizontu“, ze kterýho se vůbec nemůže vymanit, protože „normalita“ jako spolukonstituovaná patřičnými doxickými charaktery mu splývá s „realitou“. Úkolem vzdělání by měla být právě schopnost ne snad tuhle „realitu“ popřít (poněvadž popření by bylo ve svým pozitivitě zase jenom vztahem k týhle „realitě“, podobně jako obsahem ateismu je jenom to, že není bůh, takže jsme v pekle nesmyslnosti, protože pak je naše situace jenom chybění boha, jak to ukazují Dostojevskij nebo Sartre – Nietzsche je proti nim daleko výš, snaží se myslet chybění boha nikoliv jako negaci), ale schopnost tematizovat všechny věřivé výkony, které ji konstituují, vystoupit nad tenhle jeskynní svět (ale to také znamená: i nad sebe v něm), jehož veškeré charaktery jsou vpravdě naším výkonem, tak jako všechno „viditelné“ v platónské jeskyni není samo ze sebe, ale díky těm zbytkům světla, které to „viditelné“-reálné dovoluje teprve spatřit. Vzdělaný by měl vědět, že viděné vždycky odkazuje na původnější viditelnost a že tenhle vztah není kauzální, protože kauzalita sama už je něco ustaveného, viděného, co zase předpokládá původnější podmínku možnosti – kauzalitu samotnou „nevidíme“: když pustím hrnek a „vím“ že spadne, ono kategoriální „protože“, které tu je už předem, samo není ničím viděným (i když je samozřejmě nazřitelné ve vyšším stupni kategoriálního názoru). Není ani pouhým „zvykem“, protože ten jednak nevysvětluje nutnost, se kterou tuhle kauzální souvislost míním, druhak nevysvětluje, proč se zvyk sám ustavil takovýmto způsobem. To je možná lépe spatřitelné u ideálních, např. matematických pravd – nutnost, že 2+2=4 není záležitostí zvyku, který by se případně mohl ustavit také jinak.

Celá vzdělávací fabrika dnes je ale v podstatě jenom přívěškem korporací, je to malá součást stroje-systému aparátů, který se tu během jednoho století vytvořil. V tomto stroji je člověk na ontické-viděné rovině produkovaný dvojitě: jednak, ve své „objektivní“ stránce, je pouhým kolečkem, úplně podřízeným celkovému mechanismu realizujícímu plánující ovládnutí všeho, takže jsoucno a „svět“ je potom srozumitelný jako totalita tohohle naplánování, jednak, „subjektivně“, jako individuum, které může uvnitř tohoto mechanismu být „svobodné“, tzn. nepodřizovat se tomuto mechanismu. Jenže už z negativní formy téhle „svobody“ vidíme, že ta je právě podstatně vztažená k tomuto mechanismu, „potřebuje“ ho. „Individualita“ tu není nic jiného než nemuset se chovat „naplánovaně“, tzn. „naplánovanost“ je ve skutečnosti jejím obsahem. To je podmínka možnosti veškerého tzv. „zábavního průmyslu“, který se usazuje právě v této negativitě jako „naplánovaná neplánovanost“. Jak ale věděl Marx a potom jenom několik málo marxistů, celá ekonomie jako základ tohoto plánování je vposledu ekonomií času, jejím cílem je z hlediska existencielního naplánováním maximalizovat zisky při minimálním investování, tzn. získat čas. Jenomže tento „čas“ je též už časem viděným, je mu předem rozuměno právě z oné naplánovanosti. A z takto pochopeného času jako posledního horizontu si také rozumí dnešní „individuum“.

Heidegger byl ovšem minimálně ve 30. letech nácek („Führer ist unsere Zukunft“) – ale byl příliš hlubokej, aby z takového „vidění“ brzy nevystřízlivěl, a potom už asi žádnou „pozici“ nezaujímal. Navíc mu tahle původní „pozice“ dovolila mít odstup od liberální i komunistický ideologie (u Marxe se tenhle odstup konstituoval vlastně společně s vývojem dělnickýho boje o emancipaci – v těch pozdních textech, který kritizujou programy sociální demokracie je viditelnej ten odstup teoretický praxe a politiky – proto také v reálné politice tehdejší sociální demokracie měli větší úspěch Marxovi epigoni) a vidět, že tyhle uvnitř „světa“ „protikladný“ pozice jsou ve skutečnosti jednotný pokud jde o „svět“, o kterej bojujou, o svět jako Erdball, kterej je smysluplnej z toho, že je možný ho plně ovládnout, naplánovat a vytěžit. A pokud základem konceptu koncentračního tábora bylo průmyslové, tovární „produkování“ mrtvých a jejich následné zužitkování, které samo mohlo pramenit jedině z porozumění jsoucnu jako naplánovatelné vytěžitelnosti a zužitkovatelnosti, pak to, v čem žijeme, je, pokud jde o smysl této naší existence, jenom o něco příjemnější Konzentrationslager nebo Gulag a my sami jsme, pokud jde o smysl, „produkovanými mrtvými“, i když budeme každej měsíc lítat na dovolenou do Egypta a mít plazmovou televizi i na záchodě.

Tvůj Ilja Iljič